Cestování automobilem může být i příjemná zkušenost
Miluji řízení. Pro upřesnění. Ráda řídím auto, možná je to tím, že se automaticky někam zařazuji. Jakmile položím ruce na volant, řadím se do skupiny automobilistů. Být automobilista je hodně dobré. Pořád to zní lépe než automobilistka – to mi zní už skoro jako modistka, tzn. něco zastaralého. A já přece nejsem zastaralá, já jsem moderní řidička, která je v tu chvíli bez nějakých skrupulí zajedno s muži. Žádná feministka, žádné bolístky a nošení na rukách, prostě „jen“ automobilista, šofér, řidič, při nepřízni osudu účastník nehody….
POKAŽDÉ do vozu usedám s potěšením, jak se dnes zase poňuchám. Nemohu říci, že bych se nemohla dočkat „zipu“, kdy si střídavě řidiči dávají přednost, tam se to jaksi očekává. To není můj šálek kávy. Ale taková zácpa na hlavní a z vedlejší vystrkuje čumák autíčko a je jedno, zda je to trabant nebo Payero – s chutí přibrzďují a poblikávám či kynu rukou – volno, jeď! Orgasmem pro mě je, kdy mi ne- pokyne, ale zabliká světly. Blik blik a mám vystaráno na celý den.
Miluji i přechody pro chodce. Jednou se za mě pověsilo ve městě nějaké auto. Nevím, co si zrovna můj kolega-řidič pomyslel o blondýnce před ním, když před každým přechodem pro chodce (celkem asi 8x) blondýnka přibrzdila a vlídně pokynula každému chodci – prosím, volno. … Prostě a jednoduše miluji kontakt řidiče s chodcem, nemohu si odpomoci. Miluji popobíhající lidičky na přechodu, miluji usmívající se chodce, jsem na vrcholu blaha, když se usmějí, pokynou, poděkují. Možná se budete divit, ale miluji i teenagery, kteří rozvláčným krokem s tíhou svých jar velmi ztěžka a pomaloučku brázdí přechod pro chodce zvolna krok za krokem s rukama v podkasaných kalhotách. Co v jiném vyvolává hněv a agresi, u mě nastupuje shovívavý úsměv a chuť přiskočit a převést nepokojné mládí na druhý břeh velmi vzdálené silnice s živou vzpomínkou – vždyť i my jsme byli mladí. A štvali jsme ostatní dospělé zase jiným způsobem … Jen si občas vzpomenout.
Pamatuji si i doby, kdy řídil můj otec a tím pádem i doby, kdy nebyla taková hustota automobilů a automobilistů. V případě, že jsme při cestách potkali zelené embéčko Škoda 1000, řidiči vzájemně na sebe zablikali světly na znamení radosti, že potkávají stejný druh vozu. Pro dnešní řidiče patrně vykopávka ze starověku, ale tehdy to tak fungovalo a bylo to pěkné.
Dnes byste možná už nedělali nic jiného, než ob 5. auto blik blik blik, proto už to ztratilo onen nádech přátelství, radosti, potažmo glanc galantního šoféra.
Přeji i vám spoustu radostných chvil na našich silnicích. Vždyť nemusí být jen uzávěry, díry, nehody, zácpy, slepé ulice, jednosměrky, do které se dostanu jako na potvoru z druhé strany.
Může to být i o slušnosti, úctě, radosti a určitém spiklenectví, když si řidiči dokážou navzájem poděkovat za to, co byla „jen“ dobrá vůle a vědí to jen oni dva.
Spoustu kilometrů bez nehod a s úsměvem.